Český šermířský klub
RIEGEL

Dominik Riegel

OH Antverpy 1920 | 10. 06. 2014

Význačné příhody během cesty, jak je sepsal jeden z účastníků.

Redakční poznámka: Autorem nepodepsané strojopisné zprávy z archivu ČŠK Riegelo účasti českých šermířů na 6. olympijských hrách je patrně Jaroslav Tuček, historik šermu. Zaznamenal pohříchu jen „veselé historiky z natáčení“, o samotné soutěži kromě dvou glos se nic nedozvíme. Přesto je tato cestovní zpráva zajímavým pohledem na bezmála sto let staré banální příhody našich předchůdců. Pravopis jsem ponechal až na výjimky dobový. -lk-

 

Čeští šermíři na olympijských hrách v Antverpách 1920.

 

Pořádání prvých Olympijských Her po světové válce svěřeno bylo Belgii, jakožto státu, který během války, jsa téměř celý obsazen nepřátelským vojskem, nejvíce vytrpěl a jaksi jako odměna za přestálé bědy.

Olympijské hry pořádány v létě roku 1920 v přístavním městě Antwerpách. Je přirozené, že příprava jich během necelých dvou let 1919 a 1920 nemohla býti tak dokonalé jako v době normální, kdy na přípravy byly počítány roky čtyři. Přes to však Belgičané hostili se svého úkolu velmi čestně i když při hrách samotných v některých odvětvích sportovních objevily se některé nedostatky (jako ku příkladu při závodech šermířských, kde nebyl po ruce dostatečný počet dobrých soudců).

Soutěže šermířské zúčastnilo se za Československo celkem 10 šermířů: Černohorský J., major Dvořák Fr., Dr. Gruss Joe, Javůrek Jos., Jungmann Jos., kapitán Mikala Ant., Švorčík Ot., Tuček Jar., Tvrzský William, Ing. Vávra Zd.

Jako soukromí účastníci jeli s sebou Dr. Procházka J. a pí Tvrzská.

Vůdcem výpravy byl Dr. Joe Gruss, řečený Komrhoun.

Československá výprava sportovní ubytována byla v chlapecké škole v rue de Bráderode, kde šermířům vyhrazena byla jedna třída v prvém poschodí. Manželé Tvrzských ubytováni byli u svých známých v soukromí, takže ve škole zůstalo ostatních 10 účastníků.

Ubytování bylo dobré, každý měl své lůžko, noční stolek, v sále byla dvě umyvadla a několik skříní bylo k disposici pro šatstvo. I na noční vázy bylo pamatováno, poněvadž záchody umístěny nebyly v budově samotné, nýbrž ve zvláštním traktu na dvorku.

Společné ubytování mělo tu výhodu, že celá výprava byla pohromadě, takže vůdce výpravy měl usnadněnou evidenci o svých svěřencích. Společnost byla kompaktní, žádný cizí živel nerušil harmonii a tak se přihodilo několik humorných událostí, o jejichž nestranné vylíčení jsem učinil slabý pokus.

 

Význačné příhody během cesty.

 

Josef Javůrek exceluje v tanci.

Výpravě tenistů byl dán státními drahami k disposici vagon II. třídy. Poněvadž tenisté nemohli celý vagon obsadit, přepustili celou polovinu naší výpravě. Přes to zůstalo ve voze ještě mnoho míst neobsazeno. Cestou po Německu byl na některých stanicích velký nával cestujících a tu jsme svolili, aby prázdná místa byla použita. Průvodčí nám poděkoval a v odměnu přikázal do našeho vozu společnost německých dam, mezi nimiž bylo několik opravdu hezkých děvčat.

Přirozeně jsme se snažili, abychom dámám cestu zpříjemnili. V tom směru vynikal nejvíce známý elegán Javůrek, který nejhezčí děvčata rekvíroval pro sebe. Hovor stočil se i na tanec a tu Javůrek nejprve sám předváděl na chodbičce nejmodernější tance a za chvíli vyučoval děvčata tomu, co předváděl. Jeho příkladu následovali ostatní a chodbička se proměnila v taneční parket – jen hudba nám scházela – tu musel nahradit rytmus rychlíku.

 

Dr. Joe Gruss se domnívá, že kouří cizí cigarety.

Německé cigarety nejsou našimi kuřáky považovány za nejlepší, a aby během cesty Německem nemusily býti kupovány, zásobili se všichni kuřáci dostatečně, aby vydrželi s kuřivem až do Belgie. Ale cesta je dlouhá a při družné zábavě zásoba byla brzo zkonsumována. Do německých cigaret se však nikomu nechtělo.

Tu někdo z výpravy prohlásil, že viděl v Grussově kufru celou stovku českých egyptek. Ihned usneseno, že je musí dát k disposici. Poněvadž se tak nestalo dobrovolně, byl milý Joe odvolán do vedlejšího oddílu, jeho kufr otevřen a skutečně nalezen celý, neotevřený balíček egyptských cigaret. Cigarety vyjmuty, kufr dán na místo a všichni kuřáci se vrhli ihned na lup.

Joe se vrátil, vidí, že všichni si pochutnávají a chce si rovněž zapálit. Ale jeho pouzdro je prázdné. I zaprosí: „Kluci, půjčte mi někdo cigaretu.“ Ihned je mu přistrčena celá krabice a Švorčík povídá: „Jen si vezmi, Joe, my máme dost i pro tebe“. Diví se Gruss: „A kde jste vzali?“ – „No, máme z Prahy,“ odpoví kdosi, „jen kuř, Pepíku a nestarej se“.

Pepík tedy statečně pokuřuje s sebou a do večera je krabička prázdná.

Ale to neznáte Joe Grusse. On je gentleman. Když vidí, že cigarety opět došly, povídá: „Abyste smradi nemysleli, že jsem Škot, tak vám také nabídnu“, a ruče se hrne do svého kufru. Na všech tvářích se rozložil spokojený úsměv. Joe se hrabě chvíli v kufru, marně hledaje nenačatou stovku egyptek, podívá se na usměvavé obličeje a v tom se mu rozbřeskne: „Vy jste ale pacholci mizerný, člověku nabízejí vlastní cigarety a nic mi ani neřeknou!“

 

Tučkovy nové kalhoty vezmou úhonu.

Do Koblenze přijíždíme pozdě odpoledne. Den byl parný a všichni jsou žíznivi. Dotazem u průvodčího zjištěno, že rychlík zde bude stát 20 minut. Všichni se hrnou do buffetu, aby uhasili žízeň.

Dr. Gruss si koupil hned celou láhev bílého vína, dal si ji otevřít a vrací se, aby ji v klidu v kupé vypil. Těsně za ním Tuček. Na schůdkách kdosi, ven se deroucí, vrazil do Grusse a láhev se poroučí k zemi. Cestou o železné držadlo se rozbije a její celý obsah se vylije na tučkovy nové světlé kalhoty.

Tuček počne naříkat: „Ježíšmarjá, to jsou nové šaty a teď jsou zničené, v čem já budu v Antwerpách chodit? Joe, ty mi musíš koupit nové kalhoty“.

Nadává Gruss: „Co pak já za to můžu, že jsi bambula? Proč lezeš za mnou tak pitomě!“

Tuček: „Ty jsi nemehlo, ani flašku neumíš držet! Koupíš nové kalhoty a basta!“

Gruss: „Nic ti nekoupím, ty koupíš novou flašku, já nemám co pit!“

Kalhoty zahřívány Tučkovým tělesným teplem brzo uschly, ale po celou cestu se ti dva spolu hádali, co kdo komu koupí a vyčítali si vzájemnou škodu. Na nejbližší stanici pak Joe Gruss hasil žízeň pouhou vodou, nemaje peněz na další láhev vína, neboť peníze jsme měli dostati až na místě v belgické měně.

 

Ztrácíme manžele Tvrzských.

Na téže stanici si manželé Tvrzských vzpomněli až skoro před odjezdem, že by také mohli v buffetu něco utratit.

Ptá se Willy průvodčího: „Wie lange stehen wir noch da?“

Průvodčí přeslech slůvko noch a odpovídá: „Zwanzig Minuten.“

Manželé tedy spokojeně odcházejí.

V tom je dán signál k odjezdu, rychlík se rozjíždí a na peroně zděšený Willy, jen v košili – kabát pro vedro nechal v kupé – a vedle něho zdrcená panička.

„Co bude s námi?“ ptá se zoufale.

„Nic,“ odpovídáme z okna, „přijedete za námi, o kufry se vám postaráme“.

Na štěstí jel za půl hodiny za naším vlakem další rychlík, který nás v Kolíně n/Rýnem dohonil a manželé se opět přestěhovali do svého kupé.

 

Hrůzostrašná noc.

Jednoho večera ukládá se výprava šermířů ku spánku. Dva nejsou mezi námi: vůdce výpravy Dr. Joe Gruss a Pepík Javůrek. Nikdo se nad tím nepozastavuje, neboť je častým zjevem, že jeden nebo více členů šermířské obce se pozdrží v městě.

Všichni jsme již pohrouženi ve spánek, když prvý z opozdilců se vrátí – je jím Javůrek – a mlčky, aniž by rozsvítil elektrické světlo, se uvelebí na svém lůžku.

Krátce na to přijde i Joe a rovněž bez hluku, aby nikoho nevzbudil, vleze pod deku.

Tu se však ozve ve tmě hlas, zřejmě patřící Javůrkovi: „To jsou blbé vtipy.“

Poznámka tato zůstává bez odpovědi, pouze jakýsi šelest ruší noční ticho.

A znovu se ozve Javůrek: „Už jsem řekl, že jsou to blbé vtipy, dej pokoj a spi!“

Nyní se ozve druhý hlas, hlas Grussův: „Ty blbé vtipy děláš ty, taháš moji deku“.

Javůrek rozhořčeně: „Cože, já že tahám tvoji deku? To děláš ty mně! Kdybys raději spal a nerušil ostatních!“
Třetí hlas napomíná: „Pst! Kluci, dejte pokoj a nehádejte se, je noc a chceme spát!“

Gruss vztekle: „Já nic nedělám, to on stále tahá moji deku a při tom to svádí na mne“.

Javůrek se znovu ostře ohrazuje proti nařčení a vznikne mezi oběma bohopustá hádka, prošpikovaná nadávkami, která končí tím, že někdo otočí vypínačem a při světle je zjišťováno, jak to vlastně s těma dekama je.

Zjištěno, že neznámý pachatel svázal deky obou pozdě přišlých, kteří měli svá lůžka podél jedné stěny těsně u sebe, avšak nohama proti sobě, tak, že když se jeden z nich správně přikryl, sahala druhá pouze do poloviny stehen. Javůrek, který přišel prvý, se řádně přikryl a nic se nestalo. Avšak když později Gruss se uložil a rovněž přikryl, stáhl deku Javůrkovu ke stehnům. Javůrek učinil pak totéž Grussovi.

Závada byla klení obou postižených odstraněna a klid zavládl opět v naší nocležně.

Ne však na dlouho.

Noční ticho je pojednou rušeno opatrným posunováním noční vázy, kterou každý z nás má pod svojí postelí, po podlaze.

Do tohoto šramotu zazní Grussův nevrlý hlas: „Ty moulo, nemůžeš jít ven? Musíš nás rušit ze spaní?“

Šramot přestane, ale jen na chvilku. Znovu se nočník šine po podlaze a narazí při tom na nohu u postele.

Komrhoun začne ječet: „Ježíšmarjá, to je strašné. Tady se nedá vůbec spát. Který pacholek to zas prázdní močový měchýř? Holoto jedna!“

Křikem jsou všichni probuzeni a kdosi napomíná Grusse: „Kdybys raději mlčel a ničeho si nevšímal, ty nervoso jedna. Takovej starej chlap, chce bejt profesorem na universitě a tady řve jak pavián. Spi a nech také nás spát!“
A několik dalších nadávek padá na hlavu nešťastného Joe, který jat jakýmsi podezřením vstává a zjišťuje, zda jeho nočník je na svém místě. Shledav vše v pořádku ulehá, ale ne na dlouho.

Hluk nádoby, šinoucí se po podlaze vzrůstá, střídá se s nárazy na nohy postelí, zdá se, jako by prováděla jakýsi zuřivý kankán a probouzí všechny spáče.

Joe vyskočí z postele, rozsvítí a za pustého klení a nadávání konstatuje, že kdosi uvázal na nočník dva provazce, protáhl za nohama jeho postele, svěřil oba konce sousedům, kteří střídavě za ně popotahujíce, vyluzovali výše zmíněné zvuky, při čemž jeho vlastní nočník zůstal v popředí volně na svém místě.

Ohromný řehot provázel toto jeho počínání.

Za chvilku se vřava uklidnila a ticho se rozhostilo v setmělém sále.

Náhle strašlivá rána rozřízne ticho, všechny probudí a zazní srdcelomný křik našeho drahého vůdce výpravy: „Pomóc, mně někdo vraždí, dostal jsem hroznou ránu do prsou!“

Všichni vstávají, je rozsvíceno a všechny oči upírají se na Grusse, který sedě na loži, svírá v pravé ruce na kámen ztvrdlého velikého bandura, který vymrštěn neznámou rukou ve tmě proti školní tabuli, umístěné přímo nad lůžkem nešťastného Komrhouna, vyvolal ohlušující ránu, a pak spadl spícímu přímo na prsa.

Tato nová příhoda vyvolala znovu mnoho smíchu, pouze Gruss se zapřísahal, že již nikdy více nebude s takovou holotou pod jednou střechou.

Tím však byly skončeny všechny mimořádné události a zbytek noci minul klidně.

 

Zdeněk Vávrů hodlá zavraždit Černohorského.

Jednoho večera vracejí se čtyři členové výpravy ze šermířských soutěží domů: Uprostřed čtyřstupu Kostra a Gruss, po stranách Černohorský a Vávra. Debatuje se o zápasech dnešního odpoledne. Černohorský, známý rýpal, kritizuje nepříznivě Vávrovo soudcování našim šermířům, kterým on sám byl prý citelně poškozen. Vávra, který kráčel zamyšlen, pojednou si uvědomuje, že je řeč o něm a zeptá se Honzy: „Co to o mně klají, voni zelenáči?“
Černohorský odsekne: „Říkám tady panu doktorovi, že soudcujou jako slepejš.“

Zděněček se ohražuje: „Co vidím, to vidím, a když jsem v jury, tak neznám bratra. To musej’ uznat. Když jsou padavka a nic neuměj’, tak já z nich šampiona nemůžu udělat.“

Popichuje Honza“ „Kdyby pane inženýr nebyli bluma, tak jsem to s tím Taliánem mohl vyhrát. Ale voni mě vzali u huby!“

„Co, já že jsem bluma? Co si to dovolujou, voni jedno šermířský embryo“, rozkřikne se Vávra.

Konejší ho Gruss: „Neřvi tady na ulici, nejsi tu sám!.

„Pusťte mne,“ kasá se Vávra hlomozně, „já mu dám pár facek!“
Vmísí se do sporu Kostra: „Ty facky mu můžeš dát až doma, ale tady nedělej ostudu, lidé se už po nás ohlížejí.“

Vávra však řve dále: „Já ho, pacholka musím zabít, já přece nejsem žádnej bluma, to si nemohu dát líbit!“
Ostatní se dají do smíchu a Zděněček vida to, zarazí se, odplivne si a povídá Kostrovi: „Ty jsi pěkný kamarád, ani se mne nezastaneš, když jsem urážen.“

A spatřiv na protější straně ulice naši oblíbenou kavárničku, zamíří k ní, aby svůj žal utopil ve vermutu.

 

Padla kosa na kámen.

Šermuje se šavle jednotlivců. Kostra má ve své skupině kromě jiných také Belgičana Toma, známého svojí pádnou rukou.

Nastupují proti sobě. Po několika bezvýznamných, oboustranně krytých akcí podaří se Tomovi zasáhnout Kostru tvrdou ranou. Kostra pod maskou jen zamžikal očima, ale neřekl nic. Pouze pevněji stiskl šavli v ruce a v nejbližší chvíli inkasující Tomova prsa odvedu i s úrokem. Tom se podrbal, ale než se vzpamatoval, druhé jelito mu naskakuje na kůži. A znovu se Kostrova pravice rozpřáhá k mocné, třetí odvetě.

Tom se nezdařeně pokouší o předsek. Vida neúspěch, bleskurychle se obrátí, zastrčí šavli pod levé rámě a upaluje po planchi k východu dvorany. Kostra neztrácí duchapřítomnost, rozběhne se za ním, mávaje šavlí nad hlavou, dohoní ho těsně u východu a třetí jelito je usazeno na Tomově zadku.

Tom pustí šavli, chytne se oběma rukama za postižené místo a hlasitě protestuje proti platnosti zásahu: „Mon Dieu, c’était fort, mais pas valable, parce que trop bas.“ (Můj Bože, to bylo silné, ale neplatné, protože příliš nízko).

 

Major Dvořák soudcuje.

Organisační výbor turnaje měl k disposici velmi málo dobrých a zkušených soudců. Aby časový rozvrh mohl býti dodržen, musel být předepsaný počet soudců často restringován a tak se stávalo, že soudcovský sbor při jednotlivých poulách býval neúplný.

V jedné skupině soudcovali dokonce pouze dva soudci: italský generál, který současně vykonával funkci vrchního rozhodčího a náš major Dvořák. Dvořák umí pouze česky a německy a Ital jen Italsky a trochu francouzsky. Každý z nich pozoruje jednoho šermíře a po skončené akci, pomáhajíce si posunky rukou vykládají:

Generál: „Ataque de droit, si?“

Dvořák: „Ja, ja, richtig!“

Generál: „Ataque est parés, si?“

Dvořák: „Nein, schlechte Parade, touché.“

Generál: „Io sono presidente, moi président, bien paré. E riposta? Buona?“

Dvořák: „Natürlich, die Riposte sitzt, ja, ja, touché.“

Generál: „Va bene. Si, si, tocato a sinistra!“

 

Jak major Dvořák sám sebe poznal v zoologické zahradě.

Jednoho krásného odpoledne, kdy jsme měli volno, navštívila celá výprava šermířů zoologickou zahradu, velmi pěkně umístěnou v krásném a rozsáhlém parku. Ku konci prohlídky přicházíme k opičím klecím. V jedné z nich upoutá naši pozornost několik roztomilých menších opiček. Obzvláště jedna z nich se nám zamlouvá svojí opravdu lidskou podobou drobného obličejíčku. Bez poznámky hledíme jeden na druhého a významně pokyvujeme hlavami, neboť všichni si současně uvědomujeme, že je nápadně podobna jednomu z nás.

Rovněž major Dvořák si opičku dlouho a pozorně prohlíží a nakonec obrácen k nám říká: „Kruci türkn, milánkové, ten vopičák jako by z oka vypadl jednomu z nás.“

Hurónský řev je mu odpovědí, protože opičákova hlava byla přesnou kopií majorovou, včetně plešaté lebi.

 

Poslední nocleh inženýra Zděnka Vávry.

Je poslední den našeho pobytu v Antwerpách, zítra odjíždí výprava šermířů zpět do vlasti. Nebyli by to ani šermíři, kdyby tento poslední večer nebyl nějaký způsobem oslaven. A tak ke vzpomínkám na čisté belgické přístavní město je třeba připojit ještě jednu, poslední.

Večer je stráven v útulné vinárně, kde mnoho číší vypito při hovoru o uplynulých dnech a na zdar našeho návratu. Pouze Vávra není mezi námi. Udělal se pro sebe, aby svým způsobem, nikým z nás nerušen i on oslavil poslední večer. Na zpáteční cestě, již hodně po půlnoci, zastavili jsme se ještě na poslední sklenku vermutu v kavárničce, sousedící se školou, v níž jsme ubytováni.

Po příchodu domů, zjištěno, že Vávra se dosud nevrátil, což komentováno různými poznámkami. Za necelou půlhodinku pak rozléhalo se sálem spokojené oddychování a chrápání ve všech možných tóninách.

Pojednou se tichou nocí ozve za dveřmi šramot a tlumené volání:

„Kostro, prosím tě, otevři mi.“

Kostra se probudí, promne si ospalé oči, naslouchá a znovu hlas za dveřmi:
„Kostro, odemkni mi, já chci domů.“

Kostra se posadí na loži a potichu odpoví: „Jen pojď, není zamčeno.“

Na to hlas: „Když já nemůžu najít kliku.“

Kostra tedy vstane a otevře nezamčené dveře. Za nimi se mu v přítmí zjeví Zděněčkova postava, marně hledající kliku na opačné straně. Vtáhne Vávru dovnitř, odvede ho k jeho loži a po tiché poznámce: „Ty jsi ale sdělanej, když ani nevíš, kde je klika“ se opět uloží.

Po něm i Vávra mimo jeho očekávání bez hluku zaujme posici spícího člověka.

Druhý den ráno v obvyklou hodinu se všichni probouzejí a za veselého hovoru provádějí ranní toaletu. Jediný Vávra nadále spokojeně si odfukuje. Konečně je probuzen hlukem ve světnici, posadí se na lůžku, mžourá očima a pojednou se chytne oběma rukama za hruď, šklebě se bolestně a z hluboka si vzdychne.

I zeptá se ho major Dvořák: „Tak co, milánku, kde jsi byl a jak jsi se měl?“

„No, večer to bylo dobré, ale teď jsem jako rozbitej, všechna žebra mě hrozně bolejí,“ odpovídá Vávra ztrápeně.

Sálem se rozlehne bujarý řehot a do něho padne čísi poznámka: „To jsi asi lez za nějakou ženskou, a oni tě tam zmlátili, viď?“
Zděněček vybuchne: „Co se smějete, blbouni?“
Nový výbuch smíchu je mu odpovědí.

Vávra vstane, ale bolest v žebrech jej přinutí, aby si znovu sedl. Než ihned znovu se vzpřímí, jako hadem uštknut a vyděšeně zírá na střed svého lože, kde se tyčí nestvůrný pahrbek. Rychlým pohybem strhne ložní prádlo a jeho vyjeveným zrakům zjeví se v plné kráse velké umývadlo dnem nahoru, na kterém v podroušeném stavu strávil zbytek své poslední noci v Antwerpách.

 

Autor: Patrně Jaroslav Tuček