Český šermířský klub
RIEGEL

Dominik Riegel

Židovka, která pozdravila Hitlera nacistickým pozdravem | 06. 10. 2010

Helene Mayer

V roce 1928 získala mladá německá šermířka, ještě ani ne osmnáctiletá, zlatou medaili v šermu fleretem na IX. olympijských hrách v Amsterodamu. Účast byla obrovská, soutěžilo šestačtyřicet týmů. Pro Německo to byla první zlatá medaile v šermu. Vítězkou byla Helene Mayer, v té době již proslulá šampionka, která ve čtrnácti letech zvítězila na mistrovství Německa. Pro výmarskou republiku to byl obrovský úspěch, neboť Spojenci po vyhrané Velké válce nepozvali Německo ani na olympiádu v roce 1920, ani o čtyři roky později, ačkoliv v Paříži již soutěžily jiné státy bývalých Centrálních mocností.

S Olgou Oelkers na olympiádě v Helsinkách

Helene přijímá z rukou královny Wilhelminy zlatou medaili

Helene se narodila 10. prosince 1910 a začala šermovat již v dětském věku. Jejím učitelem byl italský mistr staré školy, Cavaliere Arturo Gazzera. Od začátku projevovala nevšední talent. Byla to také nevšední kráska, s tělem modelky, s modrýma očima, dlouhými blonďatými vlasy, jež si splétala do copů. Při závodech si je otočila kolem hlavy a upevňovala širokou bílou stuhou. Občas ve víru zápasu se jí vlasy uvolnily a v kaskádách jí splývaly na ramena. Na svou dobu byla vysoká, v dospělosti měřila 178 cm. V Německu se z ní brzy stal národní idol, důvěrně přezdívaný „blonďatá H.“.

Jedinou ženskou šermířskou disciplinou byl fleret; Helene často porážela své mužské soupeře nejen v této zbrani, ale i v šavli, kterou zkoušela pro zábavu.

Jedna skutečnost, kterou si „Zlatá Helene“ v té době neuvědomovala, se jí však měla stát osudnou. Její otec byl Žid. V té době to nebylo nic závažného, němečtí Židé, z nichž mnozí bojovali ve Velké válce, se cítili integrální součástí německého národa. Helenin otec byl váženým lékařem a kromě toho židovskou víru nepraktikoval. Za ženu měl křesťanku. Po vydání Mein Kampfu (1928), v němž Hitler napsal „Židé jsou naše neštěstí“, se však situace komplikovala a drastický zlom přišel v roce 1933, kdy se nacisté dostali k moci.
Helene se to však zatím nedotýkalo. Vynikala v řadě sportů, jezdila na koni, plavala, lyžovala a tančila. Šerm fleretem však byl u ní na prvním místě. Poprvé se účastnila německého mistrovství v roce 1924, kdy skončila druhá. V roce 1925, ve čtrnácti letech, titul vyhrála a od té doby jej obhájila v bezprecedentní šňůře šesti nepřerušených vítězství.

V sedmnácti letech se Helene účastnila olympiády v Amsterodamu, kde vybojovala zlato. Doma byla nadšeně oslavována. Prezident Hindenburg pozval Helene na čaj, v rodném Offenbachu uspořádali na její počest pochodňový průvod a dokonce se prodávaly její sádrové sošky. Cestovala po celé Evropě a v roce 1929 vyhrála mistrovství Evropy (v podstatě světový šampionát). O dva roky později tento úspěch zopakovala ve Vídni, kdy ve finále porazila rakouskou šampionku Ellen Preiss 5 : 2. Krátce poté zemřel její otec, což přetrhalo všechny její praktické svazky s judaismem. Začala studovat univerzitu ve Frankfurtu (právo a moderní jazyky) a chtěla vstoupit do diplomatických služeb.

Na její šermířský styl vzpomínali pamětníci ještě po letech. Zdála se nepřekonatelná. Atletická, graciézní a vyrovnaná. „Na planši se z ní stávala tygřice.“ Na olympijských hrách v roce 1930 v Los Angeles se jí ovšem příliš nedařilo, skončila pátá. Na diváky působila jako „nemocná“. Není divu – pár dní předtím se dozvěděla, že s potopenou německou školní lodí Niobe zahynula celá posádka, včetně jejího snoubence. Zlato získala její soupeřka z Vídně, Ellen Preiss.

Po hrách odjela Helena studovat do USA. Také zde dosáhla jak mezi studenty, tak mezi šermíři obrovské popularity. A v důsledku dobrého jídla a dospívání se ze štíhlé tanečnice stala tak trochu junonská Hausfrau.
Byla vždycky vlastenkou, ale o politiku se nezajímala, i když Hitlera považovala za „šílence“. Politika se však zajímala o ni. Židé byli postupně vylučováni z veřejného života a samozřejmě i ze sportu. Mateřský klub v Offenbachu ji vyloučil ze svých řad, i když německá šermířská asociace prohlásila, že stále může šermovat za Německo. Spory vyvrcholily s přípravou na olympiádu, která se v roce 1936 chystala v Berlíně, zcela pod taktovkou nacistického státu. Mezitím (v roce 1934) Helene zvítězila na šermířském mistrovství USA a vítězství zopakovala o rok později. V pozdějších letech zvítězila na tomto mistrovství ještě šestkrát (1938, 1939, 1941, 1942, 1946). Studia v USA ukončila v roce 1934 a přijala místo na Mills College v kalifornském Oaklandu, kde měla vyučovat němčinu a šerm. Do Německa se neodvažovala vrátit; na základě norimberských zákonů pozbyla občanská práva.

Nad berlínskou olympiádou se stahovala mračna. Jak Mezinárodní olympijský výbor, tak Amatérský atletický svaz USA vedly rozsáhlá a komplikovaná jednání s pořadateli her, týkající se bojkotu Židů (a také dalších „méněcenných“ ras). Úhelným kamenem sporu se stala právě Helene. Nesčíslněkrát byla dotazována, jestli dostala pozvání k účasti na hrách a jestli je ochotna reprezentovat Německo. Na první otázku odpovídala „ne“, na druhou „ano“, pokud získá zpět občanská práva. Další Židovkou, o kterou se jednalo, byla Gretel Bergmann (skoky do výšky). Tahanice se protahovaly, dokonce padl návrh, aby Helene prohlásila, že manžel její matky nebyl jejím legitimním otcem. Nakonec se věc vyřešila šalamounky. Německý generální konzul oznámil, že matka Helenu informovala o tom, že její oba bratři se těší říšskému občanství a tudíž to platí i pro Helene; Helene se (podle konzula) tudíž rozhodla her zúčastnit.

Protože německá strana vyhověla žádosti Američanů, aby ke hrám byla připuštěna alespoň jedna osoba židovského původu, Američané ustoupili. Neobešlo se to bez rozhořčených komentářů na obou stranách. Helene byla za svou ochotu účastnit se her dokonce napadána americkým tiskem, ale její rozhodnutí bylo obhajitelné. V 25 letech toužila pochopitelně stanout na olympijských stupních vítězů, odčinit neúspěch z Los Angeles – ale především měla starost o rodinu, které by mohla její demonstrativní neúčast na protest proti rasové politice Říše těžce uškodit.

Berlín 1936: zleva doprava Mayer, Preiss, Elek

Dne 13. února vyplula na palubě parníku Bremen do své vlasti. Jako jediný „neárijec“ se tak měla účastnit nacistických olympijských her. Na zimních hrách v únoru toho roku byl druhým „neárijcem“ hokejista Rudi Ball, ale jeho účast zapadla bez povšimnutí. Ale co Gretel Bergmann? Ačkoliv během tréninku vyrovnala německý rekord ve skoku vysokém, bylo jí oznámeno, že její výsledky ji na hry nekvalifikují. Dopis byl ovšem odeslán až v okamžiku, kdy americký olympijský tým již vyplul z New Yorku do Evropy. (Vítězný výkon na OH 1936 byl naprosto stejný, jakého Bergmann dosáhla při tréninku.) Nacisté byli v intrikách vždycky mistři. Helene dostala šanci patrně i proto, že nebyla 100% Židovkou. Helene nechtěla být označena nálepkou „židovská atletka“. Neměla nic proti Židům, prostě se jako Židovka necítila, považovala se prostě za Němku. Helene vlastně Židovkou ani nebyla (židovství se „dědí“ po matce). S takovými „maličkostmi“ si ale nacisté nelámali hlavu.

Soutěž žen v šermu začala na olympiádě 5. srpna. Helene se snadno probojovala mezi 44 účastnicemi do 8členného finále. Šermířské soutěže obvykle neměly mnoho diváků, ale tentokrát byla šermířská hala nabitá. Brzy bylo jasné, že o zlatu se rozhodne mezi Helene, Rakušankou Ellen Preiss („úřadující“ olympijskou vítězkou) a Maďarkou Ilonou Schacherer-Elek. V napínavém souboji těchto tří šermířek nakonec zvítězila, po komplikovaném sčítání bodů, o jediný zásah Elek. Helene skončila druhá. Na stupíncích vítězů očividně váhala (je to zdokumentováno na filmovém pásu), ale nakonec pozdravila „árijským“ pozdravem.

Berlín 1936: zleva doprava Preiss, Elek, Mayer

Rippon píše:

„…vystoupila na stupně vítězů a pozdravila nacistickým pozdravem. Diváci souhlasně řvali. Týž den později na olympijské recepci si Mayerová podala ruku s Hitlerem. Do Ameriky se vrátila jako celebrita.“ Ještě předtím jí neopomenul urazit kolega šermíř, Reinhard Heydrich: Podle očitého svědka jí řekl: „Ty židovská pí.., prohrála jsi nám zlatou medaili!“

Berlin 1936: v olympijské vesnici

Helene obhajovala barvy Německa ještě jednou, v roce 1937 na světovém mistrovství v Paříži, kde zvítězila. Občanství jí však vraceno nebyla. Později už se na světových soutěžích neobjevovala. Naléhala na rodinu, aby opustila Německo, ale marně. Nicméně matka i oba bratři válku přežili, jenom strýc Georg August zahynul v roce 1942 v Terezíně. Za války se Helene stala profesorkou politických věd na City College v San Franciscu, kde také založila šermířský klub. Učila americké vojáky německy. Žila ve Spojených státech, ve své nové vlasti, až do roku 1952. V roce 1946 vyhrála po šesté mistrovství USA, ale na olympiádu už jako americká občanka nemohla pomýšlet.

Poštovní známka DBP z roku 1968

V roce 1948 se u ní projevily první příznaky rakoviny. Po návratu do Německa se vdala za bavorského šlechtice Erwina von Sonnenburg. V USA měla řadu milenců a dostala také několik nabídek k sňatku, ale baron Erwin byl podle jejích slov jediný muž, který dosahoval její úrovně.

Svůj boj s rakovinou nakonec prohrála, zemřela 10. října 1953, krátce před svými třiačtyřicátými narozeninami.

Kniha z roku 2003

Mnoho lidí s její účastí na nacistických hrách nesouhlasilo. Ale proč má být účast vyčítána právě jí, když hry nikdo ze svobodného světa nebojkotoval? Helene byla mladá, chtěla být plnoprávnou Němkou a také se tak cítila, chtěla být úspěšnou sportovkyní a navíc měla starost o rodinu. Bez vlastního přičinění se dostala mezi mlýnské kameny světové politiky. V jejím gestu nakonec možná hrál hlavní roli strach. Gretel Bergmann, když byla po válce dotázána, zdali by na stupních vítězů odmítla pozdravit nacistickým pozdravem, odpověděla: „Kladu si tuto otázku každý den. Nevím. Mohla bych být mrtvá. V Německu tehdy panovala atmosféra ohromného strachu.“

Helene Mayer je největší sportovní šermířskou všech dob. Německo ocenilo její zásluhy vydáním poštovní známky při příležitosti Olympijských her v Mexiku 1968. Byla to krásná, pozoruhodná žena a fenomenální sportovkyně.

Dne 20. prosince 2010 uplyne 100 let od jejího narození.

Použité prameny:

Cohen Richard: By the Sword, Radom House 2002

Rippon Anton: Hitlerova olympiáda, BB Art 2008

http://en.wikipedia.org/wiki/Helene_Mayer


Autor: Leonid Křížek